30. narozeniny

Uplynuly tři týdny od doby, co jsem psala poslední článek. S čím dál kratšími dny nestíhám tak, jak bych chtěla – a přiznám se, že když se začne stmívat už se mi do psaní nechce. Mám tak několik rozepsaných článků, které postupně dopisuji. 

Dnešní bude jiný než je u mě zvykem – ráda bych si tu schovala vzpomínky a podělila se s vámi o radost a zážitek. V říjnu jsem oslavila narozeniny. U nás v rodině je zvykem, že kulatiny se slaví a všichni se sejdeme. Myslím, že už se prostřednictvím článků známe, takže nejspíš nemusím psát, že já si na nějaké velké oslavování nepotrpím. Netvrdím, že to není fajn, ale já zkrátka všeobecně nevyhledávám velké akce jakéhokoli tipu. Od dětství jsem zvyklá, že oslavuji s rodiči, sestrou, pratetou, která už bohužel nežije a babičkou. To mi ke štěstí bohatě stačí.
Letos jsem rodičům říkala, že nechci velkou oslavu, což respektovali, a tak jsme si udělali malé rodinné posezení se sestrou, rodiči, tetou, bratrancem a babičkou. Mělo to atmosféru – oslavovali jsme při svíčkách. Narozeniny jsem měla v týdnu, takže naše malá sešlost se uskutečnila o víkendu – mamka chtěla počkat na taťku, který je pracovně celý týden mimo domov. Chápala jsem to. Bez taťky by to nebylo ono. Moje narozeniny tedy byly "obyčejný" den jako každý jiný s překvapením večer – přišel mi popřát bratranec. Byla jsem mile překvapená, myslela jsem, že bude v práci. Udělalo mi to obrovskou radost a dojalo mě to. Má pro mě dárek, ale je to překvapení. Prý ať si nic neplánuju na 14.10.
"Co je čtrnáctého?"
"To je překvapení," mamka na to.
"Vlastně máš dneska narozeniny, tak ti to můžu říct. Koupil jsem čtyři lístky na koncert AC/DC. Je to sice revival, ale hrajou dobře. Myslím, že pro tebe to bude zážitek."
Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Vlastně mě to tak překvapilo, že moje reakce asi nebyla dle očekávání. Ale věřte, že i když jsem to v tu chvíli neuměla dát najevo, byla jsem tak nadšená! Poprvé v životě půjdu na koncert a budou to AC/DC v podání AC/CZ. Co bude mi však plně došlo až když už jsem dávno ležela v posteli. Těšila jsem se, ale ještě víc jsem byla zvědavá. 

Sobota nezačala úplně nejlíp. Probudila jsem se s bolestí hlavy, rodiče se sestrou jeli do zahradnictví a pak bylo v plánu něco opravit (nebudu se o tom rozepisovat), tak jsem si šla po snídani lehnout a doufala jsem, že zabere prášek. Mezitím se stalo, že neplánovaně vypadla elektřina. To je jen chvilkový výpadek, říkala jsem si. Foukal silný vítr. Za hodinu a půl pořád nic. Takže z našich plánů sešlo. Nějaký chlap prý v sousední vesnici jel traktorem na pole a vrazil do sloupu, což způsobilo výpadek na téměř deset hodin. 

Co teď? Když ani po "obědě" elektřina stále nešla, rodiče říkali, že mi alespoň popřejí a uvaříme si kávu na plynové bombě.

Ke kávě by přišel vhod krásný dort, se kterým jsme nakonec počkali na tetu, bratrance a babičku. Byl nejen krásný, ale taky výborný – všichni jsme si na něm pochutnali.

Od sestry jsem dostala tuhle kytici, která mi vydržela dělat radost alespoň týden.

Potěšila mě i tahle knížka. Na čtení se moc těším. Co jsem  zatím jen letmo přečetla, bude to vtipné i dojemné a nechybí ani fotografie. Dárek rodičů nosím v uších.

Zlatý hřeb měl přijít za týden – 14.10., kdy jsem poprvé navštívila Rock and Roll Garage club. To místo má své kouzlo a atmosféru. Je to tam vážně moc příjemné a útulné. Usadili jsme se na svá místa na VIP balkoně a pak už jsme jen čekali, až začne koncert.

Věděla jsem, že to bude dobré – viděli jsme pár videí – ale že to bude až tak dobré... Předčilo to naše očekávání. Dnes, když píšu tenhle článek, se tam v myšlenkách vracím, slyším muziku, která byla všude okolo, vzpomínám si na svůj výhled na kytaristu v roli Anguse Younga a zpěváka jako Briana Johnosona. Musím říct, že svou roli zvládli na výbornou. Zazněly ty největší pecky a nevynechalo se ani poslední album Power Up. Dvě hodiny utekly jak voda, ale my si je maximálně užili. Bylo to skvělé. 

Bohužel jsem s sebou neměla telefon. Vzala jsem na vědomí, že v průběhu koncertu se nesmělo natáčet, ani fotit – teda, vstupenka to uváděla. Někteří natáčeli. A mě to potom taky mrzelo, na druhou stranu jsem seděla, takže myslím, že bych stejně nic nenatočila.

Pokud ale máte chuť, přikládám pár písní, které zazněly:

It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll, jedna z mých nejoblíbenějších skladeb. A třešničkou bylo, že nechyběly ani dudy.

Nesmím zapomenou na High Voltage.

Highway to Hell je jedno z mých nejoblíbenějších alb s Bonem Scottem. Ráda se k němu vracím. Skladba If You Want Blood (You've Got It byla skvělým otvírákem.

Když se mě někdo zeptá, které AC/DC album je moje nejoblíbenější, neumím na to odpovědět, proto se budu opakovat, ale jedno z těch, co opravdu považuji za svoje nej je album Back In Black – zde se poprvé za mikrofon postavil Brian Johnson a je to naprosto skvělé album jako celek. Jedna ze skladeb, která zazněla, byla Hells Bells.

Další byla třeba For Those About to Rock (We Salute You).

Nechyběla ani Thunderstruck – moje srdeční záležitost.

Abych vás úplně nezahltila, uvedu už jen Power Up, album, které řadím mezi nejlepší. Líbí se mi, že ačkoli to je přesně takové, jak to od AC/DC očekáváte, přináší i něco nového. Tohle album se zkrátka povedlo. Byla jsem ráda, že si z něj můžu poslechnout oblíbenou Shot In The Dark.

Bylo to opravdu skvělé. Skvěle nazvučené – maximálně, bravurně zahrané, ale musím smeknout pomyslný klobouk před zpěvákem, protože Brian Johnson je skvělý muzikant a napodobit ho, není jednoduché.

Děkuji své rodině za hezkou oslavu, děkuji za skvělý koncert, který mě opravdu potěšil.

Co vy a koncerty? Navštívili jste někdy nějaký? Máte rádi AC/DC? Co rádi posloucháte?